Ohňostroj marnosti: Portrét „města, které nikdy nespí“ z pera Toma Wolfa (a „tichý NYC“ Paula Austera)

O tom, že je rodák z virginského Richmondu a absolvent prestižní Yaleovy univerzity Tomas Kennerly „Tom“ Wolfe, Jr. (1930–2018) génius sui generis, pochyboval v amerických intelektuálních kruzích již od šedesátých let minulého století jenom málokdo. 

Na počátku Wolfovy slávy byl novinářský styl zvaný „nový žurnalismus“ (New Journalism). Skupina mladých autorů, do níž jsou kromě Wolfa samotného řazeni také Truman Capote (1924–1984), Norman Mailer (1923–2007), Hunter Stockton Thompson (1937–2005) a další, kladla důraz na „moderní“ styl novinařiny, spočívající v osobní účasti/zainteresovanosti autora v tématu, o němž psal, což bylo – podle ní – ve finále mnohem objektivnější než starý způsob psaní dodržující formálně/oficiálně, opakuji, formálně (často nikoli reálně) nezúčastněný, rádoby objektivní náhled na věc.

Termín „nový žurnalismus“ pocházel z dnes již legendární sbírky Toma Wolfa The New Journalism, kterou dal dohromady a kterou editoval s pomocí Edwarda Warrena (E. W.) Johnsona v roce 1973. Wolfe samotný byl autorem textu s názvem The Birth of „The New Journalism“; Eyewitness Report by Tom Wolfe, ve kterém vysvětloval pojetí žánru i jeho specifičnost, spočívající mimo jiné v tom, že stojí na pomezí novinařiny, non-fiction a fiction, tedy od žurnalistiky až po román s jeho specifickým stylem vyjadřování i jazykem. 

Nejslavnější knihou tohoto stylu Wolfova literárního života se stal, ještě předtím než vyšel výše zmíněný sborník, „Kyselinovej test“ (The Electric Kool-Acid Test) z roku 1968, pojednávající o Kenu Eltonovi Keseym (1935–2001), autorovi legendární knížky „Vyhoďte ho z kola ven“ (One Flew Over the Cuckoo᾿s Nest) z roku 1962, kterou kongeniálně zfilmoval Miloš Forman pod u nás známým názvem „Přelet nad kukaččím hnízdem“ (1975), a o jeho stoupencích zvaných Merry Pranksters, kteří v létě 1964 podnikli legendární „psychedelický trip“ (s LSD) v autobuse s názvem Furthur.

V roce 1980, kdy Ronald Reagan vyhrál prezidentské volby a kdy byl zavražděn John Lennon, získal Tom Wolfe prestižní National Book Award za non-fiction „Správná posádka“ (The Right Stuff), pojednávající o astronautech „Projektu Merkur“ (Project Mercury), což byl první americký pilotovaný program s cílem dopravit člověka na oběžnou dráhu země a vrátit jej bezpečně zpátky z let 1958–1963.

„Příběh“ či reportáž (v rámci „nového žurnalismu“ se rozdíly mezi žánry často stíraly) o „Správné posádce“ (Alan Sheppard, Virgil Grissom, John Glenn, Scott Carpenter, Wally Schirra, Gordon Cooper a Donald Slayton; v roce 1983 o nich Philip Kaufman natočil film „Správní hoši“), byl napsán tak strhujícím způsobem, že uchvátil čtenáře i kritiky a potvrdil, po „Kyselinovým testu“, Wolfův „hvězdný status“.

Pokud jde o Toma Wolfa, ten ve svých recenzích, esejích a článcích tak dlouho sžíravě, nemilosrdně, navíc brilantně a s vtipem, kritizoval americké romanopisce a povídkáře, až jej, nic si nenalhávejme, začali – mnozí z nich – nenávidět a k tomu pohrdavě tvrdili, že nikdy nebude ničím víc než „pouhým“ kritikem, novinářem a autorem non-fictions; skutečného umění, tj. umění napsat dobrý román, totiž podle nich nebyl schopen. 

Wolfe se sice navenek kritice, jež se jej navzdory všemu dotýkala, jenom smál, v roce 1987, tedy na sklonku Reaganovy éry, ale napsal a vydal již zmíněný velký román „Ohňostroj marnosti“ (The Bonfire of Vanities).

Složitý, grandiózně, velkolepě komponovaný román (Wolfe měl při psaní za vzor Charlese Dickense) má několik dějových linií, jimž dominuje příběh „úspěšného mladého bílého muže“, jednoho z pomyslných „vládců vesmíru“ (vzpomeňte si na hlavního hrdinu filmu Wall Street, Buda Foxe, v režii Olivera Stonea) Shermana McCoye, který se svou milenkou Marií Ruskinovou nešťastnou náhodou sjede autem do špatné/nebezpečné čtvrti, kde ve snaze vyhnout se přepadení srazí vozem mladého Afroameričana Henryho Lamba (za volantem byla v tu chvíli jeho milenka) a nenahlásí incident policii. Na fascinující osobní, detektivní/kriminální i politické drama je tak říkajíc zaděláno…

Štvanice, kterou na McCoye vzápětí rozpoutá několik fascinujícím způsobem vykreslených postav, příznačných, v obecné rovině, pro New York osmdesátých let – černošský reverend Bacon „vládce Harlemu“, posedlý myšlenkou na „uštvání bohatého bělocha“, cynický novinář, chronický alkoholik Peter Fallow, snažící se z „nadějného“ či spíše „senzačního“ případu „vytřískat“ potenciál k návratu mezi velké hvězdy, okresní státní zástupce okresu Bronx Abe Weiss, usilující „za každou cenu“ o znovuzvolení, zástupce okresního prokurátora Larry Kramer – je dech beroucí, stejně jako vylíčení postupného „rozpadu“ Shermanovy osobnosti i jeho rodiny (manželka, na které mu příliš nesejde, a dcera, kterou miluje).

Klíčové je nicméně zachycení atmosféry „města, jež nikdy nespí“ jako celku („essence of NYC“). Právě v tom se Tom Wolfe projevil nejen jako dokonalý znalec více než desetimilionové megapole, všech jejích míst, institucí, nálad, vůní i zápachů, ale i „zvláštního neustálého neklidu“, na první pohled nepostřehnutelné, těkavé nervozity, vyvolávající napětí a stres. 

Totéž platí o zachycení způsobu života lidí z různých sociálních/společenských vrstev a lidí různých ras (právě o rasovém napětí a o vysoké kriminalitě v NYC byla kniha, podle některých kritiků, především), o jejich totální neschopnosti vzájemné komunikace, a hlavně naprostého sobectví, bez ohledu na to, o koho se jedná.

Depresivní závěr románu, ve kterém zlomený Sherman McCoy čeká na soudní řízení za zabití při řízení vozu, v některých ohledech dokonale vystihoval nejen atmosféru města, jemuž v té době dominovali „bezskrupulózní hráči z Wall Street“, jak stálo v jedné z nadšených recenzí. 

Poslední dva roky Reaganovy vlády (1987, 1988 a leden 1989) byly logicky poznamenané aférou Írán-Contras, kterou prezident sice „přečkal ve zdraví“, ale která vyvolala řadu otázek ohledně toho, jakým způsobem vlastně Spojené státy řídil, respektive řídí. Amerika na tom byla po osmi letech Reaganova vládnutí nesrovnatelně lépe, než když do Bílého v lednu 1981 přicházel, což ovšem neznamená, že neměla svoje stíny. Nálada v její skutečné metropoli, v New Yorku, byla jedním z nich…

Přijetí románu milovaného i nenáviděného (snad příliš nepřeháním) kritika překonala, viděno jeho očima, i ta neoptimističtější očekávání. Kolegové kritikové i literáti – vesměs – nešetřili chválou, a není se co divit, román je skutečný „majstrštyk“. Tom Wolfe obdržel několik čestných doktorátů, kniha byla nominována na National Book Critics Circle Award for Fiction, založenou v roce 1976 (vítězem se nakonec stal román „Druhý život“ [The Counterlife] jiného geniálního autora, Philipa Rotha), skvěle se prodávala (typický bestseller) a kromě toho se o ni začali zajímat lidé z Hollywoodu.

Nakonec stejnojmenný film podle románu natočil Brian De Palma s Tomem Hanksem (Sherman McCoy), Melanií Griffithovou (Maria Ruskinová), Brucem Willisem (Peter Fallow) a dalšími hvězdami v roce 1990. Slavný režisér nicméně pojal příběh spíše jako satirickou, černou crazy komedii než jako bytostné drama (byť s komickými prvky), jaké napsal Tom Wolfe, a i to byl jeden z důvodů, proč u kritiků i diváků propadl (patnáct milionů dolarů na tržbách se nemohlo vyrovnat sedmačtyřiceti milionům, na které producenty přišel), což ale na Wolfově slávě nijak neubralo, stejně jako na tom, že snad žádný jiný americký román nevystihl „zvláštní náladu z konce Reaganovy dekády“ tak dobře.

A ještě jedna poznámka. „Ohňostroj marnosti“ byl a je pokládán za tak velký román, že dvacet let od jeho vydání, v prosinci 2007, vydaly The New York Times rozsáhlý text novinářky Anne Barnardové o tom, jak se NYC od roku 1987 změnil, článek s názvem No Longer the City o „Bonfire“ in Flames, což byla pocta, jaké se (v Americe zvlášť) dočká jen málokterý spisovatel.

Paul Benjamin Auster (* 1947) je ve většině ohledů úplně jiný člověk než excentrický egomaniak Tom Wolfe, jakkoli se i v jeho případě jedná o brilantního intelektuála a spisovatele s „darem od Pánaboha“. 

Auster, romanopisec, esejista, scénárista (myslím, že znáte kultovní film Smoke, jenž podle jeho scénáře v roce 1995 natočil Wayne Wang s Harveyem Keitelem a Williamem Hurtem v hlavních rolích) i režisér, rodák z newjerseyského Newarku („kousíček“ od New Yorku, přitom ale už úplně jiný svět), absolvent Kolumbijské univerzity v NYC, je navíc mentálně spojený s evropskou, konkrétně s francouzskou literaturou a s francouzskou kulturou obecně (viz například jeho překlady Stéphanea Mallarmého).

Mezi „velké autory“ se Auster zařadil v témže roce, kdy Tom Wolfe vydal „Ohňostroj marnosti“, tj. v roce 1987. Jeho „Newyorská trilogie“ (The New York Trilogy) je pro historiky, zajímající se o Reaganovu dobu, svým způsobem, a nemyslím to ani trochu přezíravě vůči autorovi, chraň bůh, vynikajícím „doplňkem“ (ještě jednou se omlouvám za to slovo) k „Ohňostroji“. 

Jedná se o specifickou poctu autorům americké drsné školy (Hard-Boiled School), jejíž protagonisté – Daniel Quinn ve „Skleněném městě“ (City of Glass); Bílý, který si v šarádě nazvané „Duchové“ (Ghosts) najme Modrého, žáka Hnědého, aby sledoval Černého, zatímco Modrý sedí u okna a pečlivě sleduje Černého!); muž jménem Farnshaw ze „Zamčeného pokoje“ (The Locked Room) – se pohybují po přízračném New Yorku, který má, bez ohledu na to, do jakých časů jsou jejich příběhy zařazené, podobnou náladu a atmosféru jako Wolfův „Ohňostroj“. 

Jako by se s blížícím se odchodem „velkého komunikátora“ snášela na město, které on sám neměl příliš rád, ale které přesto bylo – svým způsobem – symbolem jeho éry, zvláštní tichá „austerovská“ melancholie po časech, které končí a které se už nikdy nebudou opakovat…

„Ohňostroj marnosti“ Toma Wolfa a „Newyorská trilogie“ přirozeně nejsou jediné „velké americké knihy“ osmdesátých let minulého století. V témže roce jako „Ohňostroj“ vyšel román Toni Morrisonové „Milovaná“ (Beloved; 1987), jenž získal rovněž nominaci na National Book Critics Circle Award for Fiction a navíc Pulitzerovu cenu, o pár let předtím Rothova (viz výše) „Hodina anatomie“ (The Anatomy Lesson; 1983), „Králík je bohatý“ (Rabbit is Rich; 1981) Johna Updika, těsně předtím „Sophiina volba“ (Sophie᾿s Choice; 1979) a Mailerova (viz výše) „Katova píseň“ (The Executioner᾿s Song: A True Life Novel; 1979), na konci desetiletí třeba Updikeův Rabbit at Rest (1990), abych uvedl alespoň několik příkladů z mnoha.

Z dalších velkých, tentokrát „neamerických“ knih „našeho“ desetiletí stojí docela určitě za zmínku „Krátká historie času“ (A Brief History of Time; 1988) Stephena Hawkinga, „Satanské verše“ (The Satanic Verses; 1988) Salmana Rushdieho, „Jméno růže“ (Il nome della Rosa; 1980) Umberta Eca anebo „Nesnesitelná lehkost bytí“ (1984) a „Nesmrtelnost“ (1988) Milana Kundery…

Wolfův „Ohňostroj marnosti“ je však – kromě své literární kvality an sich – výjimečný tím, že skvěle ilustruje dobu, o níž pojednává náš seriál, léta vlády Ronalda Reagana ve Spojených státech amerických. Právě proto jsem tomuto románu a jejich autorovi věnoval, převážně, dnešní díl našeho seriálu.